V tichu se znovu vracíme sami k sobě
V době, kdy jsme nepřetržitě obklopeni informacemi, obrazovkami a vizuálním tlakem, začíná být ticho stále vzácnější hodnotou. Ne jako absence zvuku, ale jako prostor, ve kterém člověk dokáže znovu vnímat sám sebe, vlastní rytmus i to, co je skutečně podstatné.
Právě tato potřeba se přirozeně promítá i do mé tvorby. Ve strukturálních a monochromatických obrazech nehledám prvoplánovou výraznost ani vizuální efekt. Mnohem více mě zajímá atmosféra, světlo, detail a moment, kdy obraz začne působit subtilněji, ale intenzivněji.
Přítomnost jako forma vnímání
Důležitým tématem mé práce je přítomný okamžik. Schopnost zpomalit a skutečně vnímat prostor, světlo nebo materiál bez neustálého rozptylování. Obrazy pro mě nejsou ilustrací konkrétního příběhu. Spíše vytvářejí prostor, ve kterém se člověk může na chvíli zastavit a soustředit.
Právě proto pracuji převážně s monochromatickými a minimalistickými obrazy. Když odstraníte nadbytek, začne být mnohem důležitější reliéf, struktura, světlo a proměnlivost povrchu. Obraz pak funguje jinak v různých částech dne i prostoru.
Minimalismus jako vědomá redukce
Moje tvorba byla dříve výrazně barevnější a expresivnější. Postupně jsem ale začala tíhnout k větší redukci a klidnějšímu vizuálnímu jazyku. Přestala mě zajímat potřeba neustále přidávat další vrstvy nebo vizuální efekty.
Minimalismus pro mě dnes není styl. Je to určitá forma rozhodnutí — ponechat jen to, co je opravdu důležité. V prostoru, v obraze i v životě.
Strukturální obrazy a proměnlivost světla
Ve strukturální malbě mě fascinuje práce se světlem a proměnlivostí povrchu. Reliéfní struktury během dne vytvářejí jemné stíny, odlesky a změny atmosféry. Obraz tak nikdy nepůsobí staticky. Reaguje na prostor, architekturu i světelné podmínky interiéru.
Právě v této subtilnosti vnímám sílu monochromatických obrazů. Nezahlcují prostor další výrazností, ale vytvářejí klidnější rytmus a atmosféru, která člověka nenutí k okamžité reakci.
Inspirace přírodou a přirozeností
Velkou inspirací je pro mě příroda a její organické struktury — linie vody, kůra stromů, kořeny nebo přirozené nepravidelnosti materiálů. Fascinuje mě autenticita věcí, které nejsou dokonale kontrolované, ale přirozeně vznikají a proměňují se.
Právě proto mě dlouhodobě inspirují také principy zenu a estetiky wabi-sabi, které přijímají jednoduchost, nedokonalost a pomíjivost jako přirozenou součást krásy.
Umění jako prostor pro soustředění
Dnes mě stále více zajímá propojení umění s architekturou a interiérem. Obraz podle mě nemusí fungovat jako dominantní dekorace. Může být spíše prostorem pro vnímání — něčím, co ovlivňuje atmosféru interiéru subtilněji, ale dlouhodoběji.
Možná právě proto dnes monochromatické a minimalistické umění rezonuje stále silněji. V tichu totiž často začneme slyšet věci, které v hluku běžně zanikají — včetně sebe samých.







