Ve světě, kde je všechno příliš, jsem si zvolila ticho. Bílou. Hloubku.

Ve světě, kde jsme zahlceni nadbytkem – vizuálním, informačním i emocionálním – se ticho stává novou formou luxusu. Zvolit bílou, strukturu a prázdný prostor není jen estetické rozhodnutí, ale existenciální postoj.

Moje cesta k monochromatickému umění nevznikla ze strategie, ale z hluboké vnitřní potřeby. Z potřeby přestat křičet – barvami, tvary, symboly. Pandemie, mateřství a přechod do přírodního prostředí mi otevřely jinou citlivost. Najednou jsem netoužila po expresi, ale po soustředění. Barva ustoupila světlu. A struktura začala vyprávět.

Od barvy k hloubce: když se umění stane meditací

V počátcích mé tvorby byly přítomny snové světy, symbolika a výrazná barevnost – inspirace surrealismem i expresí. Ale životní okolnosti přinesly jinou otázku: Jak vypadá ticho?

A tak jsem začala tvořit jinak – pomalu, v odstínech bílé, pískové, černé. Každý tah, každá textura se stala způsobem, jak zhmotnit přítomnost. Tyto obrazy nejsou dekorací. Jsou tichým epicentrem prostoru. A právě v tomto klidu nachází sběratelé novou hodnotu – emocionální i investiční.

Monochromie jako médium světla a vědomí

Když odstraníte barvu, zůstane esence: struktura, světlo, stín. V mých dílech hraje světlo klíčovou roli – mění obraz během dne, oživuje ho v interakci s prostorem. Díky tomu se stávají nejen výtvarným dílem, ale i součástí architektonického rytmu.

Minimalismus, jak ho chápu já, není estetickým trendem. Je to projev vnitřní čistoty. Neznamená méně – znamená přesně tolik, kolik je potřeba.

Symbol kolibříka: křehkost jako síla

Jedním z opakujících se motivů v mé tvorbě je kolibřík – symbol přítomnosti, síly srdce a jemnosti bytí. Objevil se ve chvíli vnitřní proměny a stal se nositelem energie, která nevyžaduje výkon. Jen bdělost. A lásku.

Kolibřík, stejně jako mé obrazy, nelétá ve vnějších výškách, ale uvnitř vás.

Tvořit jako žena: vrstvení života i textur

Témata ženství, vztahů, mateřství a tělesnosti se do mé tvorby propsaly nenápadně – skrze vrstvy, skrze rytmus, skrze kontakt s přírodním materiálem. Žena v mých obrazech není vidět – ale je přítomná.

Její síla není v dominanci, ale ve schopnosti ladit se. Naslouchat. Proměňovat.

Prostor jako galerie vědomí

Obrazy potřebují prostor. Světlo. Kontrast. Proto miluji výstavy mimo klasické galerie – v architektonických studiích, showroomových prostorech, wellness centrech. Umění se tak dostává tam, kde skutečně žijeme.

Nechci, aby moje obrazy visely jako ozdoba. Chci, aby dýchaly. Aby měnily atmosféru. Aby byly tichými společníky vašeho dne.

Klid jako forma rebelie

Dnes je pro mě největší inspirací vnitřní rytmus. Připravuji novou kolekci, kde se výrazněji propojí ženská energie, vrstvení struktur a přirozené prvky. Zároveň chci rozšířit pole působnosti – vytvářet i objektové artefakty, doplňky a limitované interiérové série.

Trend udržitelnosti, návratu k řemeslu a pravdivosti v umění potvrzuje, že ticho má budoucnost. A že klid je nejen potřebou, ale i investiční hodnotou.

Umění, které má čas zrát

Monochromatická struktura není rychlým zážitkem. Je jako tiché víno – zraje. A právě to jí dává sílu růstu – estetického i investičního. Pokud hledáte umění, které vás nepřekřičí, ale podrží, když to nejvíc potřebujete – možná jsme se právě potkali.